Anson Earl Grey

24. dubna 2016 v 18:05 | Izon |  CHARACTERS

VZHLED

Se svými přibližně 180ti centimetry vypadá jako běžný čtyřicátník, který už pomalu ale jistě začíná růst oproti mladší generaci do země. Stále je však vyšší, než pár obyvatel základny a tak si není na co stěžovat. Ohledně váhy, je tak nějak přiměřena výšce, nicméně stále by mohl být označen za hubenějšího, než by bylo třeba. Sice mu z těla kosti netrčí nějak výrazně, ale jistě by mohl ještě pár kilo nabrat. Žádným výrazně vypracovaným svalstvem se opravdu nepyšní, takže dnes tak populární six-pack budete hledat jen velice těžko. Možná by mu ho ale mohl někdo nadaný dokreslit! No, to je jedno. Ramena drží vždy vzpřímeně, takže nelze pochybovat o tom, že by postrádal zdravé sebevědomí. K pochybám Vás doženou spíše sem tam zbytečně zrychlená gesta, či až křečovité pohyby dlouhých prstů.
Po světě prochází vystavujíc kaštanově hnědou kštici rovných vlasů, které ani přes krizi středního věku nemají tendenci vypadávat a dělat tak nevzhledné svatozáře, kterými by oslepoval své okolí. Česání mu příjde jako ztráta času, no i tak se s hřebenem sem tam pohádá. Bohužel to nemá vůbec smysl - poněvadž je velice zaměstnaný muž, i pod častou pokrývkou hlavy si vlasy najdou cestu do čela, takže sem tam trčí do všech možných stran. Některé se dokonce přes čelo vyklánějí způsobem, jímž dost nepříjemně stíní očím stejné barvy, jako ony pramínky. V očích září typická infantilní jiskra natěšena na vše, co by mohl dnešní den zažít. Dvojice očí však v páru s hustším obočím dokáží vytvořit snad na statisíce různých výrazů. Ze zvědavosti či zmatení občas krčí špičku špičatého a zároveň abnormálně normálního nosu. Růžové rty pak už jenom doplňují světlý obličej sem tam obrostlý lehkým strništěm. Taková pokrývka tváře navíc je potvrzení, že v posledních dnech pro sebe opravdu neměl moc času, jelikož se takové věci snaží likvidovat pokud možno včas. Schopnosti mimických svalů by mu mohl závidět i Jim Carrey. Dokáže vytvořit tolik pro sebe ikonických výrazů, že je jen těžko někdo napodobí.
Ohledně oblečení, Anglie v něm dodnes zanechala své. Rád nosí dobře vyžehlené košile, upnuté vesty a typická sáčka. Typický vintage styl se ho prostě ne a ne pustit. Ne že byste v jeho šatníku nenašli něco modernějšího, to ne, ale jak už bylo zmíněno, zahlédnete ho spíše v nespočtu košil zejména sytě tmavých barev. Na nohy tahá zejména různé druhy kalhot barevně sladěných s vrškem. V džínech nevystoupil na světlo světa snad ještě nikdy. Svůj styl celkově doplňuje několika prvky, které nemusí být dress-codově přijatelný typickým vintage - vzhledem ke společenské košili a saku je schopný natáhnout červené conversky a myslet si, že je to absolutně normální. Oblékáním bývá hold stejně nepředvídatelný, jako povahou. Tak či onak, i v teplejším počasí má tendence natahovat na sebe různé trenčkoty a podobně, takže budete mít štěstí, když z jeho oblečení vůbec uvidíte něco víc, než plášť.
Nepostradatelnou součástí každodenní image jsou doplňky. Neexistuje dne, kdy by na sobě neměl pokrývku hlavy, jak už bylo zmíněno. Různé cylindry a buřinky jsou něco tak neskutečně charakteristického, že bez nich by ho nejspíše známí zastavovali a ptali se, zda je všechno v pořádku, jestli náhodou nemá nějaké problémy. Veškeré klobouky různých barev a tvarů, kterými pokryje svou hlavu vyrábí vlastnoručně - neexistuje totiž obchod, který by vyhovoval jeho potřebám. Dalším poměrně charakteristickým znakem jsou kapesní hodinky na zlatém řetízku, jejichž pokřivené ručičky ukazují datum, nikoli čas. Už mnoho let se je snaží marně opravit.

POVAHA

Existují lidé, kteří zaškatulkují člověka ihned poté, co ho uvidí. Existují taktéž lidé, kteří dotyčného první dobře poznají, než na něj zanevřou, či se s ním naopak skamarádí. Naneštěstí je jeho maličkost tak neskutečně zapeklitě zašmodrchaná, že dokáže zmást oba dva typy lidí. Do místnosti totiž obvykle přichází s triumfálním, nepochybně dost švihlým úsměvem a pro sebe charakteristickými pohyby, jejichž gesta by zdravý člověk označil za neskonale infantilní. Na svůj věk by se měl chovat dospěle - což nepochybně dokáže - avšak proč by to dělal, když s dospělými je většinou taková nuda? Většina věcí, které udělá postrádají smysl. Ať už je to roztěkané těkání očima sem a tam, nebo snad tak neskutečně rychlé mluvení, že by jím mohl sám sebe udusit. Je mu absolutně ukradený názor ostatních lidí a díky tomu si u ostatních vysloužil označení "šílenec". Snad jen v tom se shoduje drtivá většina názorů lidí, kteří s ním kdy prohodili pár slov. Tak nebo jinak, mezi mnohými bláboly může vykouknout i čistá logiky, máte-li dostatečnou buněčnou kapacitu na to, abyste se nad jeho hádankovými větami dostatečně zamysleli. I přes svůj věčně optimistický úsměv, pozitivní přístup k věci a věčnou hlavou v oblacích se nedá označit za opravdovského optimistu, je spíše realistický a ačkoli Vám může přijít absolutně mimo, dovede dobře zhodnotit situaci. Je-li scénář opravdu vážný a schyluje se k nejhoršímu, rozhodně se podle toho začne chovat, ovšem tak či onak bude doufat, že vše skončí dobře. Možná by přeci jen trocha skepse neublížila, jelikož díky snaze vidět vždy jen to nejlepší bývá občas zaslepený vůči podstatným detailům. Své názory nikdy před nikým neskrývá a vůči lhaní má podstatnou averzi. To každopádně nic nemění na tom, že občas jsou lži nevyhnutelně nutné - kupříkladu proto, aby jste lží obelhali lháře, který neustále lže o tom, že nelže. To je pak jemináčku vhodné lhát! Lže tedy pouze tehdy, kdy je lhát nezbytně nezbytné, tudíž se o myšlenky vůči čemukoli svobodně dělí. To bohužel ne každý dokáže spolknout vzhledem k tomu, že taková upřímnost dokáže být fatální. Jestliže ho donutíte myslet si o Vás něco špatného, rozhodně Vám to okamžitě vpálí do obličeje. Ano, může tím pádem působit coby neurvalý hulvát, ale nemůžete se na něj za to zlobit, vždyť on si v tu chvíli neuvědomuje, že řekl něco špatného nebo snad urážlivého. Řekl pravdu, co na tom? Vzniklý konflikt by řešil různými způsoby v závislosti na situaci. Naštvat ho můžete na sto způsobů, vytočený bývá téměř doslova každých pět minut a v takovém stavu se nezná. Dokonce by byl schopný i velice vážně ublížit, ve stádiu čistoskoucího šílenství, kam jej dokáže vztek lehce vyhoupnout, nezná bratra. Naštěstí k takové schizofrenii dochází málokdy, protože ze sebe veškerý vztek stačí vymluvit dříve, než dojde k fatálním škodám pro něj i okolí. Ve stavech, kdy je příliš pozdě na vymluvení a hrozí utínání hlav, existuje několik slovo, které ho z transu ihned probere - čajník. Čajník ho zpravidla vždy uklidní. Logiku v tom nehledejte, nejspíš byste se ztratili a pak by museli hledat zas Vás, což by skončilo tak, že by museli hledat i hledajícího a to by rozhodně bylo vše, jen ne dobré. Nicméně, ať už na Vás udělal z předešlých řádků jakýkoli dojem, není tak hloupý, jak může připadat, naopak. Oplývá téměř nadprůměrnou inteligencí a zručností, dovede opravit různé stroje, zejména ty nejmenší jako jsou kupříkladu hodinky. Složité matematické příklady vypočítá do několika vteřin a oplývá i fotografickou pamětí.
Co se týče k chování vůči ostatním, je tak složité, jako jeho samotná povaha. K neznámým přistupuje v rámci mezí přátelsky, rozhodně nikoho nesmaží pohledem bezdůvodně. Ani v nejmenším však netrpí dětskou naivitou, jak může jeho chování sem tam nabízet. Dobře ví, že existuje jen málo opravdu dobrých lidí a dovede odtušit kdo má špatné úmysly a kdo jen falešně předstírá. Sám je totiž úžasný klaun a když jste klaun sami o sobě, lehce pak odhalíte i ostatní klauny. Neznamená to však, že Vám bude při prvním podezření dávat otázky na tělo - pochopitelně jako u každého rozhovoru začne ventilovat své názory na Vás, no s postupným nárůstem podezření začne spíše mlžit a mlít z cesty. V zásadě je schopný prohlásit za kamaráda snad každého… a to má pak kamarády dobré, lepší, nejlepší a pak ty špatné, kterým by nejradši utnul hlavu a rozmašíroval ji v mašírce. Totiž… v hmoždíři. Tím, že někoho nazve přítelem dotyčný tím pádem ještě rozhodně nemá vyhráno, no jste-li pro něj opravdu opora a dobrý kamarád, vytáhne se s nevídanou obětavostí. Pro přátele a rodinu by byl ochotný klidně i zabít. Ne, opravdu není ten typický filmový hrdina snažící se za každé situace vyřešit problém bez ztráty na životech špatné strany. Tajemství by taktéž nikdy nevyzradil. Snad jen v případě, že byste vy vyzradili to jeho.
Co se romantických vztahů týče… no, už dávno po nich kdovíjak neprahne. V mládí si užil své a to mu do dnešních let tak nějak stačilo. Za život pořádně miloval jen jednu ženu, kterou miluje i dodnes aniž by věděl, zda vůbec ještě žije a tím pádem nemůže koukat sem a tam. Na sukně kouká snad jen když mají opravdu zajímavý vzor, který ještě neviděl, ne kvůli jejich obsahu.
Už bylo zmíněno, že je vysoce inteligentní. Po fyzické stránce už bohužel zas tak zdatný není - dokáže unést meč a ubránit se jím proti slabším protivníkům, ale to neznamená, že je kdovíjaký šermíř. Příliš moc toho neunese, poměrně rychle se vyčerpá a tak na výpravách většinou bývá na konci skupiny. Oplývá každopádně úctyhodnou rychlostí, která se hodí ke hned několika úkonům.
Miluje kupříkladu sladké, orchestrovou muziku a jazzovou muziku a co je nejdůležitější, čaj. Nedokáže vypít kafe, po tom má vždy žaludeční problémy, ale čaj? Neexistuje den, kdy by si jeden nedopřál. Dokonce i v žaláři si vždy nějaký vyžádal. Dokáže připravit stovky čajů na stovky způsobů. Rád si taky vymýšlí různá slova tím, že spojí dvě již existující, aby vymyslel nové, které jen umocní význam obou. Stejně to má i s vymýšlením nesmyslných hádanek. Naopak co se neoblíbených věcí týče, nesnáší (pomineme-li zmíněnou kávu) třeba přemaštěná jídla. Maso mu vyloženě nechutná, takže se řadí mezi dobrovolné vegetariány. S vejci a různými tuky potíže nemá. Další věcí jsou výšky ze kterých trpí přímo panickou hrůzou. Nemusí ani hlubokou vodu z důvodu, že neumí plavat.

HISTORIE

Vyrůstal jako pravý hrdina z pohádky - bez rodičů, bez příbuzných. Jediné, co ho jako malého hřálo byl pouze košík a otrhaná barevná dečka, na níž bylo napsáno; Ahoj, jsem Anson Earl Grey. Jelikož tehdy pršelo a kapky na tváři nejsou nic příjemného, hlasitě plakal a křičel. Naštěstí právě to přivolalo jednu z dobrovolnic v sirotčinci, která otevřela dveře, přečetla lísteček a vzala plačící uzlíček v košíku dovnitř.
Jako malý nikdy nebyl problémové dítě, snad až na spoustu fantasie, kterou nezřídka trápil nejen své vrstevníky, ale i zaměstnance sirotčince. Ačkoli už jako batole nadělal spoustu škod, jakmile začal chodit, vše nabralo nečekané obrátky - rád zkoumal věci a sahal tam, kde to bylo nejméně potřeba. Tím udělal nesčetné škody sobě i majetku ostatních. Trestaný byl tedy hned několikrát, ale to z něj naštěstí nedokázalo vymlátit přirozenou zvědavost. "Co je tohle? A co je tamto?" Byla jeho první slůvka. Ženy pracující v zařízení však byly vždy ohleduplné k němu i jeho živelnější povaze. Spokojeně vysvětlovaly vše na co se chlapec zeptal a učily ho, jak svou energii využít. Vždy miloval pohádky, které mu dobrovolnice vyprávěly po nocích - o Petru Panovi, chlapci, který nikdy nevyroste a nebo snad o Alence, která králičí norou spadla do Říše Divů. Svou vůbec první zkušenost ze světa Vyjímek získal již v osmi letech, kdy se probudil uprostřed noci, protože mu něco poskakovalo po nohou. Jen pracně rozlepil očka a posadil se, uviděl bílého králika s rudýma očima, jak si na jeho posteli klepe ťapkou do hodinek. Jen králík navázal oční kontakt, lekl se v vzal roha. Chlapec ovšem nemohl nechat králíka jen tak utéct - měl vestu a hodinky! Králík ho zavedl ven ze sirotčince dál do odlehlých ulic města. Tam nebožáka zahnal do slepé uličky. S triumfálním úsměvem přistoupil o několik kroků blíž, blíž… a chňap, pokusil se ušáka chytit! No, naneštěstí marně. Špičky prstů skrz králíka prostě prošly, takže králík prostě prošel zdí jako duch. Anson už takové štěstí neměl, o tu samou zeď si téměř udělal otřes mozku. Ženy ze sirotčince ho díky Bohu vzaly zpět domů aniž by se stalo něco závažnějšího. "Ale on tam byl!" Vysvětloval marně. "Přísahám! Klepal si ťapkou do hodinek! Přímo na mojí peřině!" Ani jedna z vychovatelek nemohla věřit. V průběhu let se jeho fantasie ani trochu nekrotila, právě naopak. Stále věřil všem těm pohádkám a tiše naslouchal, když ženy četly mladším příběhy, které už tolikrát slyšel. Mnoho lidí doufalo, že z toho vyroste. Další zvažovali návštěvu duševního lékaře, ale v časech války by nikdo neměl náladu řešit duševní stav chudého chlapce, který vidí utíkat králíky po ulici. Puberta však obří fantasii neměla šanci kočírovat, naopak - byla bujnější a bujnější. Dobrovolnice již neměly náladu číst pohádky chlapci, který by už měl mít nějaký rozum, ale protože přísahal, že za příběh bude pomáhat v kuchyni a kde se dá, ani jedna z žen neměla na výběr.
"Teto Imogene, mohl bych taky létat?" Vydechl zamyšleně, když jeho oblíbená vychovatelka dočetla jednu z jeho oblíbených pohádek, kde vystupovali Ztracení chlapci a Petr Pan.
"Je to jen pohádka, Ansie. Za rok ti bude už patnáct, měl by jsi přestat nosit hlavu v oblacích, chlapče." Odtušila žena starostlivě. To však energického chlapce nemohlo zastavit. S naštvaným výrazem ve tváři vyskočil z postele k oknu a otevřel jej. Žádné pohádky, všechno je možné, když opravdu věříte.
"Tak sleduj!" Vykřikl. Stará žena se pak již na nic nezmohla, když mladík proskočil otevřeným oknem.
S překvapením zjistil, že i když hodně věřil, volný pád přibližoval zemi víc a víc. V záchvěvu strachu se roztřásl, oči zalilo spousta slz, které ihned vysušil proudící vzduch. Tvrdý beton se blížil, blížil až nakonec… počkat, cože? Neskončil v betonu, ale obličejem v čemsi, co nápadně chutnalo jako písek. Šumění nočního moře, měsíc v úplňku nad hlavou. Co se děje? Stihl pouze zvednout hlavu z písku a podívat se nad sebe, aby viděl zavírající se díru. Snad jako zrcadlo, jenom vůbec. Zpoza zašívající se díry šel slyšet zoufalý křik tety Imogene a zdi sirotčince. Díra byla však zavřena dřív, než by stihl i jen vyštěknout omluvu či oznámení, že je v pořádku. Brzy zbyl sám na pláži zalité nočními světly. Ať se podíval kamkoli, neviděl ani živáčka. Pouze rozlehlou džungli přímo před sebou. Byl snad v Austrálii jako James Cook? Byl tu písek a dokonce i moře, ale rozhodně ne takové, jako ve Skotsku. Ve Skotsku totiž ještě neviděl doopravdickou palmu. Ano, musel být v Austrálii! To je tedy zvláštní, vždy si myslel, že v Austrálii je spousta věcí naopak. Že moře teče vertikálně, ne horizontálně a že písek bude otočený bříšky nahoru. Jak tak procházek hustou džunglí zjistil, že stromy taktéž nerostou kořeny nahoru, jak se domníval. Veškerá zjištění ho vedla k názoru, že není v Austrálii.
Smutně procházel džunglí až do doby, než vysvitlo slunce. V tu chvíli byl už vyhladovělý, unavený a jistý, že není v Austrálii. Vše se zdálo zcela bezradné, když tu najednou o něco zakopl. To něco se mu omotalo kolem nohy a vyzvedlo k jedné z větví stromu. Jak tak visel hlavou dolu, opět zapřemýšlel nad tím, zda není třeba v nějaké odlehlejší části Austrálie, když je teď vzhůru nohama.
"Tady je! Něco se chytlo!" Ozval se chlapecký hlas následovaný šustotem dalších.
"Já jsem tady! Hlavou dolu!" Upozornil na sebe celý zoufalý z toho, že je vzhůru nohama. Nebyl žádný Australan, takže se mu začalo dělat špatně, nebyl na takové věci zvyklý. Z křovin vylezla trojice chlapců oděných pouze v čemsi, co připomínalo liány a listy. Trojici vysvětlil, že není nepřítel a že se tu prostě jen tak objevil. A také se jich zeptal, jestli náhodou není v nějaké zemi příbuzné Austrálii, protože četl, že místa která mezi sebou často obchodují občas přebírají prvky kultury dotyčného místa. Chlapci ho odřízli ze stromu, každý vzal za jednu ruku a táhli lesem do něčeho, co označovali jako tábor. Cestou mu ale oznámili, že byl vzhůru nohama díky jejich pasti, takže opravdu stoprocentně není v Austrálii. Anson si v tu ránu oddechl. Po odvedení do tábora byl předveden před blonďatého chlapce s typicky rošťáckým výrazem.
"Petr Pan!" Ozval se Anson okamžitě. Věděl přesně, kdo ten chlapec je - vždyť strávil tolik času nad jeho příběhy.
Blonďák nechápal odkud cizák zná jeho jméno, ale to hodlal změnit. V podezření, že je špeh byl Panem uvězněn na několik dní, kdy byl pečlivě vyslýchán. Pan totiž nemohl vědět, zda ho neposlal Hook kvůli tajným informacím. Takže to, co považoval za Austrálii byla celou tu dobu Země Nezemě. Věděl, že to místo existuje! Během týdnů v žaláři Petrovi vysvětloval, co se vlastně všechno stalo. Že sem propadl odněkud, kudy nechtěl jít a že je tu vlastně nedopatřením. Přesto nechtěl jít zpět. Proč taky? Tam v sirotčinci ho každý označoval za blázna, ale tady, v Nezemi bylo možné cokoli, stačilo pouze věřit. Pan vůči němu brzy ztratil veškeré podezření a propustil ho s povolením připojit se ke Ztraceným chlapcům.
Seznámil se s vílami, indiány i ostatními obyvateli Země Nezemě. Přesto nikdo neznal Wendy Darling ani její bratry - musel se do Nezemě dostat ve chvíli, kdy příběh snad ještě ani nezačal. Věčné mládí, hry a veselí trvalo několik let. Naučil se věřit nemožnému, naučil se základům boje a dokonce i létat. Věřil, že nikdy nebude chtít dospět stejně tak, jako ostatní chlapci… až po téměř dvou dekádách. Vždy byl trochu více mimo, než ostatní chlapci. Zatímco oni se zajímali jen o zábavu, radovánky a věčné rvačky, on postupem času začal uvažovat zcela jinak, což ho od zbytku skupiny distancovalo - k vyčlenění z kolektivu stačila jediná otázka; "Jaké by to asi bylo dospět?"
Zrovna byla noc, kdy Petrovi utekl jeho stín, který si to namířil do lidského světa. Blonďák se samozřejmě vydal svůj stín hledat, takže měl Anson dostatek času na to, aby provedl to, co tak dlouho trénoval. Postupem let se totiž naučil tvořit trhlinky tak drobné, že jimi mohl dosáhnout do docela jiných míst. Zjistil, že snad právě taková trhlinka ho dostala do Nezemě, kde po téměř pětadvaceti letech už nechtěl být. Už pár měsíců byl smutný kvůli vyčlenění z party Ztracených chlapců. Ovšem, mohl se přidat k pirátům, ale ti už ho několikrát shodili z lodi, díky čemuž se málem utopil. Hook by ho tentokrát mohl doopravdy zabít. Právě při přemýšlení o takových věcech za zády v křovinách uslyšel šustění. Myslel si, že jsou to kluci, ale zmýlil se - ze křovin vyskočil bílý králík ve vestě. Zrovna takový, jako tehdy, když byl menší!
"Počkej!" Vykřikl za králíkem, který polekaně vypískl a vzal roha.
Tentokrát už mu stačil mnohem lépe, lesy znal jako své boty, takže mohl zvířátku naběhnout. Králíka prohnal až k vysokému stromu, pod kterým byl otevřený zářivý portál. Do toho králík ve vestě hopsnul, čímž zmizel z dohledu. Ansie byl drobnému ušákovi v patách, no ve snaze zabrzdit a zamezit tak pádu do portálu selhal - zakopl o kořen, což znamenalo, že po hlavě zahučel do díry. Portál (dost možná tvořený střípkem fantasie) se zavřel ihned poté, co jím prošel. Znovu byl na nějakém podivném místě. V jakési krabici, která byla přikryta bílým závěsem. Pusu měl tentokrát plnou zelené trávy, kterou v Austrálii nejspíše nemají, takže neměl sebemenší ponětí kde se vlastně nachází. Slyšel však hned několik hlasů ozývající se nad onou podivnou krabicí. Krabicí s několika páry nohou.
"Ještě trochu čaje, prosím." Podotkl jeden z hlasů nad krabicí. Tón byl velice příjemný, jeho majitel nejspíše mnoha věcem rozuměl vzhledem k tomu, že zněl velice všeznale. Hlas nejspíše patřil nohám obutým do špičatých bot a leskle fialových kalhot.
"Tochu čaje!" Ozval se další hlas, tentokrát již roztěkaný, nestálý a mnohem hrubší. Konec věty následoval zvuk rozbitého skla. Nohy onoho hlasu musely patřit tomu, co nevypadalo jako člověk. Naopak, spíše zvířecí tlapičky.
"Příště trochu více čaje, prosím." Odtušil znovu hlas dlouhých obutých nohou.
"Mohla bych také dostat čaj, prosím? Ovšem, ráda bych bez másla. To u nás prosím nepijeme." Ozval se nový hlas. Zdálo se, že tento patřil nohám obutým do bílých balerínek, nad kterými se táhl konec modré sukýnky. Musel patřit malé holčičce soudě dle jemnosti a polohy.
"Ano, prosím!" Tento hlas pod krabicí nohy neměl, byl také velice slabý. Téměř jako myší.
"Děkuji, prosím." Odvětil opět jemný dívčí hlásek.
"Není slušné děkovat a prosit najednou. Spíše tedy zároveň." Poučil opět dlouhé špičaté boty. Zatímco Anson pod deskou krabice pozorně poslouchal, dotkla se jeho ruky kostička cukru, která spadla pod ni.
"Ale to ne!" Zhrozily se špičaté boty. "To snad vážně ne!" Stěžoval si znovu. Chudáci nohy, nyní budou muset mít o kostku cukru méně! Sebral kostku cukru a povytáhl bílou plentu překrývající krabici, aby mohl prostrčit ruku.
"Prosím." Oslovil a aby na sebe upozornil, zamával cukrem ve vzduchu. Bylo těžké vidět, zda cukr podává správným směrem vzhledem k tomu, že měl hlavu stále pod plentou. "To bude asi prosím vaše, že?"
"Ano prosím. Děkuji." Vydechl vděčně hlas ve špičatých botech a vzal si kostku cukru. Následné žblunknutí nasvědčovalo, že byla nejspíš použita. "Počkat…" Hlas se najednou zadivil a téměř zkřečovatěl. Anson poté mohl vidět, jak pobledlá ruka uchopuje spodek plenty překrývající krabici a odkrývá ji. V tu ránu se na něj zubil zářivý úsměv na hlavě oblečené do vysokého cylindru. Po ramena dlouhé elektricky oranžové vlasy obklopovaly pobledlý obličej s růžovými líčky. Zelené oči onoho muže byli plné údivu.
"Dobrý den, prosím pěkně." Pozdravil muže s kloboukem diplomaticky.
"Ale dobrý den!" Zdálo se nemožné, aby se úsměv muže v klobouku ještě rozšířil, ale přesně to se stalo. "Vylezte, prosím."
A tak vylezl. Ihned ho přes oči praštilo na deseti-tisíce barev zdejší krajiny. Obří houby, tráva větší, než kdekoli jinde a rostliny s obličeji. Uprostřed toho všeho gigantický stůl - který není krabice, jak si myslel - obklopený židličkami, na nichž seděla spousta lidí i jiných věcí. U stolu prostřeného zákusky a všemi možnými čaji ho přivítal šílený pohled zajíce s rozbitým šálkem v ruce, znuděný výraz drobné myšky sedící na čajníku, modrá kukadla maličkaté blondýnky a samozřejmě díra mezi zuby muže s kloboukem. "Vy tu něco prosím pěkně slavíte!" Zkonstatoval chlapec vítězoslavně, snad jako kdyby měl za svou odpověď dostat nesčetné jmění.
"To prosím slavíme!" Odpověděl celý dýchánek sborově.
"A co prosím slavíte?"
"Zrovna začíná prosil-nec!" Zvolala hrdě myška a zamávala špendlíkem ve vzduchu, snad jako kdyby se chystala do bitvy.
"Ale já nemám teplé oblečení!" Zhrozil se Anson. Vždyť v prosinci je vždy taková zima! Sice v Nezemi zimu nezažil, ale dobře ví kdy zima je a kdy není.
"Ale to prosím ne." Odkašlal si muž s cylindrem. "Prosil-nec je den, kdy ten, kdo nejvíce prosí dostává největší počet bodů." S důležitým úšklebkem poté upil z čaje. "Tady Březňák si už vyprosil pár a dvě sušenky a Mali má za sebou už nějaké to prase…"
"Prosit není totéž, co prasit!" Přerušila muže myška, načež ten po ní hodil dotčený pohled.
"Pro tebe je to prosím pěkně totéž!" Odsekl zpětně, načež myška uraženě skočila do čajníku a přikryla se. Kloboučník poté opět věnoval pozornost Ansovi. "Já jsem v dnešním dni absolutní přeborník. Bodů mám všeho všudy nejvíce, víte." Vydechl pyšně. "A jak se vlastně jmenujete?"
A tak se chlapec představil a vysvětlil na dýchánku svou situaci. Ačkoli mu už bylo téměř čtyřicet, vypadal stále jako čtrnáctiletý chlapec díky působení Země Nezemě, kde zůstávají děti navždy dětmi. Neměl kam jinam jít - sirotčinec, kde dříve přebýval už dávno nemusel stát a kam by pak šel, kdyby neměl kam jít? Zajíc Březňák, myška Mali, Kloboučník i blonďaté děvče jménem Alenka se s ním brzy spřátelili. Přeci jen byli psychicky na dost podobné úrovni a tak nebyl v domluvě žádný problém. Jen co dýchánek skončil a Kloboučník s přáteli vyprovodili Alenku zpět domů, zašel s ním Kloboučník k Bílé Královně - vůdkyni podzemní říše, kterou nazývali Říše Divů. Královna Mirana souhlasila s jeho pobytem v podzemí, avšak jen pod podmínkou, že si najde svoucnou práci. A tak se také stalo. Byl natolik svoucný, jak jen být mohl - vypomáhal v kuchyni, hrál pro královnino pobavení divadlo, dokonce zaléval stromy a rozmlouval s nimi o jejich náladě, takže zahrady Bílé Královny jen a jen kvetly. Mirana byla s jeho prací natolik spokojena, že ho jmenovala svým vrchním zahradníkem. Postupem let trávil čas s různými obyvateli Říše Divů - Srdcová Královna ho naučila mistrovsky hrát kroket s plameňáky, myš Malimkuna ho přiučila dalším znalostem šermu. Nejvíce času ovšem trávil s Kloboučníkem. Ten byl coby člen klanu Vrchklobouků, vrchních kloboučníků Bílé Královny v paláci nejčastěji. Kloboučník ho naučil krejčovskému umění, mistrovské přípravě čajů a desítkám hlavolamů. "Nemáš ponětí, proč je havran jako psací stůl?" Ptal se často, avšak otázka zůstává dodnes bez odpovědi. Tarrant, jak znělo jeho pravé jméno mu dokonce pomohl v ovládání schopností. Díky němu a vší šílenosti okolo pochopil lidské myšlení tak, jak by běžný člověk jistě nemohl. Následující roky během níž obstojně absolvoval stovky čajových dýchánků utekly jako voda. Konec konců v Říši Divů bylo vše tak živoucně magické, že se žilo jedna báseň. Právě zde začal pořádně růst - z dítěte konečně vyrostl v (od pohledu) dvacetiletého muže. V Říši Divu strávil celých patnáct let do doby, než Bílá Královna hostovala rozsáhlou oslavu. Radovánky napadla její sestra Iracebeth, Rudá Královna i se svou armádou a obřím ještěrem Tlachapoudem. Právě byl v zahradách s obyvateli podhradí, když všude zaplál požár. Užuž se chystal jít kamarádům na pomoc, ale přepadla ho čtveřice lidí, která ho spoutala a odtáhla mimo zraky ostatních. Tam se otevřel jemu již známý portál, jímž byl přenesen zcela jinam. Brána fantasie za ním zavřela Říši Divů a on se skupinou neznámých skejsl na neznámém místě. Čtveřice ho odvedla na Základnu, kde mu bylo vše objasněno.
Údajně byl sledovaný už od dětství z dob Země Nezemě. Rozhodně totiž nebyl jediné dítě bez rodičů, které se rozhodlo tam zabloudit. Zdálo se, že problémy nenastanou protože nikdy nebyl tak ohrožen, aby mu hrozila smrt, takže jej v Nezemi nechávali i nadále žít. Sledován byl přístroji i počas žití v Říši Divů, nicméně útok Krvavé baby byl natolik závažný, že v něm padli tisíce lidí a bylo vypáleno nezměrné množství půdy. Riziko bylo příliš velké na to, aby on či jiné vyjímky nadále obývali takto nebezpečné místo.
I když vypadal na svůj věk neobvykle mladě, byl v tu chvíli už docela starý. Dost starý na to, aby myslel odlišně vůči lidem stejného vzhledu. Naneštěstí byl jeho mozek natolik zvyklý na Říši Divů, že měl problémy pochopit i jen to, co a jak vlastně fungují auta, nebo další běžné drobnosti. Přeci jen toto bylo poprvé, co od svých čtrnácti žil ve světě, kde se narodil. Adaptace na prostředí byla zdlouhavá, ale úspěšná zejména kvůli jedné z členek týmu, co ho dovedl zpět - kvůli Amandě. Zlatovlasá žena (vzhledově) podobně stará jako on začala s výukou všeho, co by měl znát. Jakožto instruktorka už měla nějaké zkušenosti a věděla, jak to na základně chodí. Brzy se z nich stali dobří přátelé a v pozdějších letech dokonce… no, přeskočíme nezajímavé detaily a povíme, že vše vyústilo v těhotenství. Anson se na základně zabydlel, získal práci vychovatele a díky magickým zkušenostem i lovce bohů. Netrvalo dlouho - vlastně jen devět měsíců - než se narodila zdravá holčička. Dceři vždy věnoval maximum svého času. Četl jí všemožné pohádky, ukazoval jí přírodu, učil ji znát různá zvířata i jak udělat první krůčky. Amanda dcerku samozřejmě milovala stejně jako on, ale na stejné místo jako dceru stavěla i svou práci, kterou brala coby poslání. Dovádění ostatních vyjímek na Základnu se zdálo být důležitější, než by sama chtěla. Na výchovu byl tím pádem z větší části sám. Drtivou většinu misí místo Ansona přebírala právě Amanda i bez toho, aby se ji kdokoli ptal… a to byla zásadní věc, která jejich rodinu rozbila. Při inspekci Základny do Říše Divů ovládané Iracebeth byli zajati dva špioni snažící se zjistit tamní podmínky. Na záchranou akci měl být coby vedoucí výpravy vyslán on - ostatně znal terén mnohem lépe, než kdokoli jiný. Přesto Amanda uzmula misi pro sebe a zmizela i s týmem za portálem dřív, než by Ansie stačil jakkoli protestovat. Trvalo několik dní, než brána fantasie opět vyplivla výpravu, avšak ze tří se vrátil pouze jeden se správou, že zbytek výpravy skončil doslova bez hlavy. Chuť vydat se do Říše Divů a pomstít matku dcery ovládl jen kvůli své malé holčičce. Ihned po přijetí zprávy o svém ovdovění se ze základny okamžitě odstěhoval.
Dlouhou dobu vychovával dcerku mimo veškerou magii. Nesnažil se ji distancovat od toho, co sama byla ani ji držet dál od čtení tolika zajímavých knih, ale rozhodně ji neplánoval pustit nikam dříve, než by bylo nutné. Zabydlel se zpět tam, kde naposledy skončil - v Británii. Rozhodl se dodělat si školu, což se s výchovou mladé dámy kloubilo velice špatně, ale především mladý vzhled mu pomohl ve vmíšení do davu mladých studentů. Spalování papíru byla už jen absolutní drobnost. Dodělávání škol proběhlo úspěšně a on tak dostal svůj diplom prokazující způsobilost vykonávat činnosti psychologa legálně. Mnozí se divili, že mu místo diplomu nedali svěrací kazajku, či že mu dcerku nikdo ještě nesebral, ale i s dospívajícím dítětem na krku si žili oba dva spokojeně. To teprve před třemi lety jeho dům přepadla magická bytost uprchlá ze svého příběhu pomocí střípku fantasie. Čarodějnici stačilo pouze proletět na svém koštěti nad dvorkem proto, aby popadla dceru za límec a odlétla pryč. Ať se Anson snažil jakkoli, neměl sebemenší šanci koště dohonit. Čarodějnice zmizela v dálce i s holčičkou.
Okamžitě nahlásil základně, že potřebuje jejich vybavení. Základně v předešlých časech docela pomohl a tak nebyl sebemenší problém ho dostat zpět do jejích řad, ovšem ani přístroje na hledání vyjímek dcerku nedokázali zaměřit - dokonce ani její únoskyni. Znamenat to může snad jen jedno, ani jedna z nich už nežije. Tomu nikdy nezačal věřit, Nezemě i Říše Divů ho přeci jen naučily, že nic není nemožné. Od té doby opět přebývá na Základně a snaží se najít jakékoli střípky schopné vyřešit záhadu.
O rok později dostal misi k infiltraci území Oompa Loompů. Zvědové přinesli z Říše Divů zvěsti o tom, že Absolem - jinak známý jako Houseňák - se pomocí střípku fantasie dostal na neznámé území kmene malých lidí, kteří mají housenky jako jediný zdroj obživy. Absolem byl vždy jeden z jeho dobrých přátel, nemohl ho nechat jen tak. Naučil se jazyk primitivního kmene, prošel portálem na místo a svého přítele vrátil zpět domů. Po cestě však zjistil, že mnoho obyvatel z Říše Divů se na Ansona zlobí. Ačkoli byla Srdcová Královna svržena a Mirana získala zpět vládu, mnozí mají za to, že je opustil ve chvíli, kdy byl nejvíce potřebný. Naštěstí byl Houseňák ve své domovině prohlašován za jakéhosi mudrce a tak Bílé vše vysvětlil, čímž uvedl věci na pravou míru. Znovu setkání s Kmotříčkem, jak rád přezdíval Kloboučníkovi už ale tolik přátelské nebylo. Stále bylo dost přátel, kteří vůči Antovi zůstali zahořklí a Kloboučník se ani nepokoušel svou hořkost skrývat. Stále myslel, že ho opustil v tu nejhorší možnou chvíli. Bílá Královna ovšem nebyla jedna ze zahořklých, právě naopak. Pamatovala si služby, které jí prokázal a ačkoli nebyl její šampion, byla ochotna mu důvěřovat tak, jako málokomu. Poradila, aby v Říši Divů strávil týden, než mu připraví překvapení - a tak se stalo. Posečkal týden, během něhož neviděl nikoho známého, avšak po uplynutí doby mu Mirana svěřila bílý smotek, kuklu. S tou ho poslala portálem opět pryč ze své říše. Na Základně s překvapením zjistil, že z kukly vykoukl starý dobrý Houseňák - tedy, nyní spíše již Motýlák. To však nebylo jediné překvapení, neb ex-Housenka se zálibou kouření vodní dýmky už nebyla tak divotvorně svoucná jako dřív. Bílá Královna se postarala o to, aby vorpálový meč zůstal zapečetěný v Absolemovi a byl tak nápomocen Asonovi v hledání dcery. Nyní, když byl meč použitý na skolení Tlachapouda byl schopen utínat hlavy i jiným magickým příšerám. Vzkaz Bílé Královny tedy sliboval, že meč bude jeho do doby, než jej bude šampion opět potřebovat - v tu chvíli se pouto přeruší. Absolem, jeho Sekai ho od té doby provází téměř všude.

ZAJÍMAVOSTI

  • - Jeho oči mění barvu v závislosti na náladě, v některých situacích dokonce ztmavne i barva pleti a šatů. Těžko říct proč vlastně, ale začalo to v Říši Divů a pokračovalo od té doby každý den, snad tam dole něco snědl.
  • - Ze spaní občas vyjmenovává druhy čajů. Vždy, když tehdy dojde čas na Earl Grey, probudí se v domněnce, že ho někdo volal.
  • - Má pečlivě schované malé množství vílího prachu pro jednu osobu.
  • - Vlastní i dva zvětšující koláče a lahvinku zmenšujícího lektvaru.
  • - Dokáže ušít klobouk, šaty či boty do několika hodin.
  • - Slovo ,,čajník" ho nutí držet pozornost zejména proto, že kdysi rozbil aspoň dva denně a dostával za to vynadáno.
  • - Projde-li kolem něj, nejspíše z jeho maličkosti ucítíte vůni černého čaje.
  • - Futrováka tančí krutopřísně.

SCHOPNOSTI

Jeho schopnost spočívá v manipulaci s psychikou ostatních. Dokáže tak léčit psychické problémy, nemoci, zahánět zlé myšlenky i špatnou náladu. Dovede psychiku jedince uklidnit do míry, kdy jej uvede do stavu podobnému transu - tedy hypnóze. Hypnóza jako taková je však již lékařský termín sahající za jeho magické nadání, takže na tu je třeba použít vědu.
Schopnost je ale samozřejmě dvousečnou zbraní - stejně tak, jako dokáže mysli ostatních ulevit, dokáže ji rozbouřit a dohnat k šílenství. Nedovede sice ostatními manipulovat jako s loutkami, ale rozhodně udělá sociopata i z toho největšího kliďase, třebaže pouze dočasně. Své schopnosti umí aktivovat hlasově i dotekem. U hlasu závisí na intenzitě tónu; klidným uklidní, neukázněným rozruší. Hlasová manipulace je snazší, méně náročná ale bohužel trvá jen do doby, kdy přestane mluvit. Zato pokud se dotyčného má šanci dotknout, dovede jeho mysl upravit i na několik dní. Je to logicky mnohem více vyčerpávající na provedení a aktivace trvá déle, ale efekt je zaručený. Zejména pokud o něj cíl stojí.

KNIHY & PŘÍBEHY

none

DOKONČENÉ MISE & VÝPRAVY

none

DALŠÍ INFORMACE O POSTAVĚ

  • VĚK: 71 let
  • NAROZENINY: 25.4.
  • POHLAVÍ & DRUH: Muž - Člověk/Smrtelník/Lovec bohů/Vychovatel/Lékař a ošetřující
  • DŘÍVĚJŠÍ BYDLIŠTĚ:
    1945-1959, Spojené království, Skotsko, Glasgow
    1959-1984, Země Nezemě
    1984-1999, Říše Divů
    1999-2003, Základna Vyjímek
    2003-2013, Spojené království, Anglie, Londýn
    2013-Přítomnost, Základna Vyjímek
  • JAZYKY: Angličtina (Britská - Skotský přízvuk), Němčina, Francouzština, Jazyk Indiánů ze Země Nezemě (částečně), Jazyk Oompa Loompů

GALERIE

(Kliknutím zvětšíte)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama